Čas přípravy ( 1906 - 1948 )

Když v květnu roku 1949 referovaly noviny o zázračném doktorovi z Herfordu, měl Bruno Groening za sebou životní cestu, která byla bohatě požehnaná plody zkušeností a tvrdě vydlážděná kameny strádání.

Dětství a mládí

Bruno Groening se narodil 31. května roku 1906 v Gdaňsku-Olivě jako čtvrtý ze sedmi dětí manželům Augustovi a Margaretě Groeningovým. Jeho rodiče zpozorovali už záhy neobyčejnost svého syna. Tak, když někdy přišel domů láteřící a nadávající otec, zaznívaly náhle z pokoje kojence hlučné hlasy. Když se vylekaní rodiče podívali dovnitř, bylo všechno zase klidné a malý ležel mírumilovně ve své kolébce. Otec ale zanechal láteření a chodil jen ještě potichu po domě. Takové a podobné události udivovaly rodiče a sourozence. Otci z toho dokonce mohlo být i nevolno. Čím více Bruno Groening vyrůstal, tím víc se odcizoval svému okolnímu světu. Odpuzovaný bezcitností svého okolí, prchal malý Bruno do přírody. Cítil se více přitahován k zvířatům, stromům a keřům než k lidem. Často zmizel na celé hodiny v blízkém lese. 

"Zde jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromě, v každém zvířeti, ano ba i v kameni. Všude jsem mohl po celé hodiny – nejednalo se vlastně o žádnou časovou představu – stát a přemýšlet, a vždycky mi bylo, jakoby se celý můj vnitřní život rozšiřoval až do nekonečnosti."

Divokých rvaček svých vrstevníků se nikdy neúčastnil. Byl tak často objektem zlého posměchu a pro svou slušnost býval bitý a trestaný.

Časem se stal v charakteru Bruna Groeninga patrným onen aspekt, který mu měl později přinést označení "Zázračný doktor": V jeho přítomnosti se uzdravovala zvířata i lidé. Zvlášť za první světové války vyhledával často lazarety, kde byl oblíbeným hostem. Zranění se cítili v jeho přítomnosti dobře a mnozí se uzdravovali. Také posílali nemocné k jeho matce, aby k nim s malým Brunem přišla. V rodině a okruhu známých byla s radostí přijímána léčitelská schopnost tohoto chlapce.

Bruno Groening píše ve svém životopise: "Již jako malé dítě se nemocní lidé osvobozovali v mé přítomnosti od svých potíží a děti jakož i dospělí se při rozčilení nebo hádce po několika mých slovech úplně uklidnili. Mohl jsem také jako dítě zjistit, že zvířata, která byla obvykle považována za plachá nebo také zlá, se vůči mně chovala dobromyslně a krotce. Můj vztah k rodičovskému domu byl naproti tomu podivný a napjatý. Snažil jsem se brzy o úplnou samostatnost, abych se vymanil z okolí neporozumění mé rodiny." 

Roky příprav

Když pátou třídou ukončil obecnou školu, začal se učit obchodníkem. Tento učební poměr však musel po 2,5 letech na naléhání otce přerušit. Zednický polír chtěl, aby se jeho syn rovněž vyučil stavebnímu řemeslu. Nechal ho vyučit tesařem, ale také tady nedošlo k žádnému zakončení. Hospodářský chaos poválečné doby to nenechal tak daleko dojít. Čtvrt roku před ukončením jeho učební doby musela být firma, u které se učil, zavřena pro nedostatek zakázek. V následné době žil z různých činností. Provozoval skoro dva roky stavební a nábytkářskou truhlářskou dílnu, byl zaměstnán jako tovární a příležitostný dělník a pracoval jako doručovatel telegramů a montér slaboproudu. Egon Arthur Schmidt píše o této době:

"Jako o zvláštním znamení jsem byl informován různými spolupracovníky o tom, že se mu každá práce, do které se pustil, dařila, buď to, že opravil hodiny, radiopřijímače, nebo že byl činný jako zámečník. V technických věcech se vyznal obzvlášť dobře. Neobával se také nikdy vykonávat nejhrubší a fyzicky nejtěžší práce. Jako přístavní dělník táhl za přesně takový provaz jako každý jiný z jeho druhů v práci. Nijak se s tím neskrýval, patřilo to přece k cestě, která ho vedla přes hloubky, aby dorazil na výšinu. Staré čínské přísloví říká: Kdo nešel nikdy bahnem, nemůže se stát světcem. Existují dostatečná svědectví dřívějších společníků na cestě, z nichž jedno mě teprve nedávno dostihlo a v němž se prostě a jednoduše říká, že tomu, kdo podává tuto zprávu, zůstal Bruno Groening v dobré vzpomínce jako nejlepší a nejslušnější kamarád, jakého kdy měl."

V jdnadvaceti letech se oženil. Avšak jeho žena neměla pro něj žádné porozumění. Chtěla ho vtlačit do tísně měšťáckého rodinného života a odbyla vyléčení jako "vrtochy". Synové Harald a Günter, narození v letech 1931 a 1939, zemřeli oba ve věku devíti let. Ačkoliv zažili nesčetní lidé uzdravení skrze Bruna Groeninga, nevěřila Gertrud Groeningová na léčivou sílu svého muže. Nesvěřila děti jemu, nýbrž lékařům. Přestože školní medicína nemohla pomoci. Oba chlapci zemřeli v nemocnici, Harald roku 1939 v Gdaňsku, Günter roku 1949 v Dillenburgu. Pro Bruna Groeninga to byly těžké rány osudu. V pozdějších letech mu samotnému vyhrkly ještě slzy, když o svých synech mluvil. 

Tak byla pro něho doba mezi světovými válkami přípravou na jeho pozdější konání. Musel projít mnohými hořkými zkušenostmi, aby porozuměl lidem ve všech životních situacích a mohl s nimi soucítit v jejich nesnázích. 

Za druhé světové války byl roku 1943 povolán k Wehrmachtu. Tam došlo ke sporům. Pro jeho odmítání střílet na lidi mu hrozilo, že ho postaví před válečný soud. Nakonec ale přijel přece na frontu. Byl zraněn, dostal se do ruského zajetí a přišel na konci roku 1945 jako vyhnanec z vlasti do západního Německa.

Chování Bruna Groeninga v době války bylo odrazem jeho přání pomáhat. Dokonce i na frontě využil každou příležitost, aby se zasadil za své kamarády nebo civilní obyvatelstvo. V jedné ruské vesnici umožnil lidem ohroženým smrtí hladem přístup k armádním zásobám potravin. V zajetí vybojoval svým kamarádům lepší ošacení, lepší jídlo a lepší ubytování. Nesčetným, kteří trpěli otoky z hladu, dopomohl k vyléčení. Za válečných hrůz neusmrtil žádného člověka, ale naopak mnohým pomohl.

V prosinci roku 1945 byl propuštěn ze zajetí, vybudoval si v hesenském Dillenburgu novou existenci a přivedl k sobě svou rodinu. Když ale zemřel také druhý syn a jeho žena mu chtěla zakázat každou nápomocnou činnost, rozešel se s ní. Cítil povinnost poskytnout léčivé síly, se kterými volně nakládal, všem lidem. Říkal: "Nepatřím jednotlivcům, patřím lidstvu."

Začátkem roku 1949 vedla jeho cesta do Porúří. Skrze zprávy několika vyléčených bylo na Bruna Groeninga upozorněno stále více lidí. Putoval od domu k domu, vždy tam, kde ho bylo potřeba, kde ho nemocní prosili o pomoc. Tak působil v malém okruhu, až v březnu roku 1949 přijal pozvání jednoho inženýra z Herfordu, aby navštívil jeho syna.