Interview se svědky doby
Interview se svědkem doby Steurer
Uzdravení na nádraží v nejkratší době. Pan Steurer byl skrze staniolovou kuličku zbaven bolestí způsobených výbuchem miny.
Interview se svědkyní doby E. Süffert
Uzdravení z astmatu v privátním domě. Bruno Groening zažívá všechno na vlastním těle a dokazuje sv vědomosti.
Interview se svědkyní doby L. Schlüter Herford, Wilhelmovo náměstí
Chromí jdou, slepí vídí - dítěti se navrátil sluch
Interview se svědkyní doby paní Loschek, Herford
Dítě zažívá, jak paní vstává se slzami z invalidního vozíčku.
Zpráva svědka doby
Dvě spontánní uzdravení:
- Uzdravení dítěte od černého kašle během krátké doby.
- Noční návštěva v domě, starší dáma zažívá uzdravení z nejtěžší zácpy, křečových žil a otevřených nohou.
Interview se svědkyní doby paní Hinz
Působení Boha je zjevné na Traberhofu
Interview se svědkem doby G. Kalzem
"Vstaň a jdi ... " řekl Bruno Groening a paní vstala asi po 20 letech z invalidního vozíčku a šla.
Interview se svědkyní doby G. Clausen
"Náhle jsem pocítila závan na rukou a bolesti byly pryč."
Interview se svědkem doby H. Steurer
Bruno Groening jezdil často vlakem k pomoc hledajícím a na jedné cestě se událo následující:
H. Steurer: „Vlak, ve kterém seděl, přijel na nádraží v Innsbrucku. Měl tam krátkou zastávku. Bruno Groening stáhl okno ve svém kupé a díval se
ven. V tu dobu jsem právě čekal na nástupišti. Měl jsem silné bolesti.
O Brunu Groeningovi a jeho působení na trpící lidstvo jsem se dověděl z článku v novinách. Naproti mně stál rychlík, ze kterého se díval Bruno Groening. A tu jsem k němu šel a poprosil Bruna Groeninga, aby byl tak hodný a pomohl mi, protože jsem měl veliké bolesti. Bruno Groening šel nakrátko do kupé a podal mi oknem staniolovou kuličku. Řekl mi, abych si položil tu kuličku na bolavé místo a modlil se. Poté se dal vlak opět do pohybu.
Bolesti pocházely z výbuchu miny a tím způsobeného zranění střepinami. Od té doby mi chybí pravé oko a paže. Hned jsem rady Bruna Groeninga uposlechl a kuličku jsem si přiložil. Během velmi krátké doby bolesti zmizely. Už se nikdy nedostavily. Hned od prvního momentu na mne udělal pan Groening mimořádný a velkolepý dojem. Měl jsem pocit, že je člověk, který může skutečně pomoci. Nežádal za tu kuličku také žádné peníze, nýbrž mi prostě nezištně pomohl."
Interview se svědkyní doby E. Süffert
Moje sousedka mě přivedla k panu Groeningovi v Mnichově. Věděla, že jsem byla už asi 14 let těžkou astmatičkou a často mne opouštěla odvaha žít. Byla jsem vlídně přijata. Bruno Groening seděl za psacím stolem, já před ním, paže a ruce nezkřížené. Bruno Groening mne vyzval, abych klidně a zhluboka dýchala. To jsme udělali oba, což mi připadalo komické a směšné. Nádech ...výdech...nádech...výdech. Pak jsem měla v nohách pocit horka. Pan Groening mne oslovil kvůli dobře zahojené operaci. Předtím jsem o tom neřekla ani slovo. Vysvětlil mi, že všechno cítí na sobě a tak o tom ví. Věděl o mé dřívější infekční žloutence, že musím často vnoci vstávat a jít na malou stranu a že mám často celé dny potíže se stolicí. Bruno Groening prostě všechno věděl. A teď už mi nebylo do smíchu. Vyzval mne, abych dál tak dýchala. Dostala jsem těžký záchvat a měla jsem pocit, jakoby na mně ležel kus skály. Pan Groening dýchal zrovna tak hlasitě jako já. Najednou, krátce před zadušením, jsem měla pocit, jakoby mým tělem proudila energie od hlavy do břicha. Nato jsem mohla dobře a volně dýchat. Vnoci jsem spala tak klidně, že mě manžel vzbudil. Chtěl se podívat, jestli ještě žiju. Dříve jsem v posteli víc seděla než ležela. Slyšela jsem se, jak pískám, jakoby vjížděl rychlík do mnichovského hlavního nádraží.
Při setkání jsem měla pocit, že Bruno Groening je velmi zvroucnělý. Zažila jsem duchovní spojení od něho ke mně. Bruno Groening mi dal tři staniolové plátky, které jsem si měla položit na hruď a na břicho. Říkal, abych mohla pak dobře dýchat. To jsem také udělala.
Od té doby jsem už nikdy nedostala záchvat.
Interview se svědkyní L. Schlüter, Herford, Wilhelmovo náměstí
Herford bylo místo, na kterém začalo působení Bruna Groeninga ve velkém rozsahu. Také tisk se o tom zmínil. Pomoc hledající přicházeli na tisíce z okolí i z daleka, aby se jim zde dostalo pomoci a uzdravení. Mezi těmito mnoha lidmi stála paní Schlüter se svou slepou tchyní. Byla tělesně velmi slabá a potřebovala stálou pomoc, také při oblékání, denní toaletě apod...
Paní Schlüter vypovídala následovně:
„Dozvěděla jsem se o těch mnoha uzdraveních z jednoho časopisu. Mezi jiným bylo vidět i obrázky, které zrcadlily dění tam v Herfordu. Řekla jsem si, tam musíš s tchyní!
Těsně namačkány, jako slanečci v kádi, jsme tam stály mezi mnoha lidmi na Wilhelmově náměstí před domem č. 7. Napravo od nás bylo asi 30 lidí, kteří seděli na invalidních vozíčcích. Všichni jsme čekali a čekali. Nikdo nemluvil. Všichni byli plni napětí a hleděli nahoru k balkonu, na němž se měl objevit Bruno Groening. Bylo už velmi pozdě večer. Tu vyšel někdo na balkon, aby nás utěšil. Řekl, že Bruno Groening je ještě u jiných pomoc hledajících. „Buďte trpěliví! Bruno Groening určitě přijde!" A tak jsme vydrželi tři dny a tři noci. Najednou stál Bruno Groening tady, všichni se radovali. Bruno Groening hovořil, že všichni hledáme pomoc a uzdravení a že Bůh je největší lékař všech lidí. Pak vyzval chromé, aby opustili své invalidní vozíčky. „Můžete chodit! Vstaňte!" Žádný to neudělal. Opět dodal Bruno Groening chromým odvahu, mít důvěru v Pána Boha a vstát. „Věřte přeci, že to umíte, vstaňte!"
Pak vstával jeden po druhém z invalidních vozíčků. Mohli chodit! Žádný to nedokázal pochopit. Nikdo nebyl schopen slova. Lidé v tom okamžiku plakali. Pak řekl Bruno Groening: „Slepí a hluchoněmí, prosím, pojďte ke vchodu do domu." Tak jsem tam s mojí tchyní šla, kde mimo jiné také hovořil se mnou. Tam u vchodu do domu vzal také Bruno Groening jedné mamince asi dva roky staré hluchoněmé dítě z naručí. Pan Groening dítě hladil a mluvil s ním. Později podržel staniolovou kuličku u ucha dítěte. Nato dítě otočilo hlavičkou. Bylo možné zřetelně pozorovat, že dítě teď slyšelo. Jiné dítě se stalo vidoucím. To byly nejpohnutější scény, které jsem kdy ve svém životě viděla.
Později jsme jely opět domů. Moje tchyně začala vidět natolik, že se mohla volně a sama v domě pohybovat. Její celkový stav se zlepšil, takže nepotřebovala žádnou pomoc při oblékání a denní toaletě.
Bruno Groening byl oblečen prostě a jednoduše, jako každý. Avšak vyzařoval lásku, jako nikdo jiný. Naráz k němu člověk mohl mít důvěru. Jeho výraz říkal jednoduše mnohem víc než tisíc slov."
Interview se svědkyní doby paní Loschek, Herford
Bydleli jsme tehdy v Herfordu. Náhodou jsme šly s mojí matkou kolem Wilhelmova náměstí. Bylo tam shromážděno hodně lidí. Bruno Groening stál na balkoně domu č. 7 a mluvil k nim. Zůstaly jsme tam na krátký moment stát a dívaly jsme se se zájmem kolem. Viděly jsme, jak jedna paní se slzami vstala z invalidního vozíčku a chodila. Také druzí vyprávěli o zmírnění svých bolestí. Moje matka chtěla jít dál, čehož jsem velmi litovala. Byla bych tam byla ráda zůstala ještě déle. Ale přesto mne tento zážitek provázel po celý můj život.
Zpráva svědka doby
Zatímco pomoc hledající čekali na Wilhelmově náměstí na Bruna Groeninga, odehrávaly se jinde scény, jako tato následující:
Lékaři vzdali matku našeho svědka doby. Šest týdnů neměla stolici. Všechna lékařská snažení, jako střevní výplach, projímadla atd. zůstala bez úspěchu. K tomu se přidala embolie.
Svědek doby: „Byli jsme, tj. všichni členové rodiny z toho úplně vyřízení. Chytali jsme se každého stébla, jen abychom našli pomoc pro naši matku. V této situaci jsme se doslechli, že Bruno Groening byl tady v Herfordu ve Wittekindově ulici u jednoho těžce nemocného. Vydal jsme se na cestu. Bylo tam už asi 20 dalších lidí, kteří také hledali pomoc. Při pozdravu mi Bruno Groening řekl: „Jděte do kuchyně. Dnes večer pojedu s Vámi za Vaší matkou." Odkud věděl, že jsem za ním přišel kvůli své matce, nevím. Nic jsem mu neříkal.
Během čekání v kuchyni jsem zažil následující:
Mezitím přišla jedna maminka s dítětem. Toto dítě mělo škaredý černý kašel. Jeho hrozné kašlání jsme již z dálky slyšeli. Dítě bylo zavedeno s maminkou k nám do kuchyně. Bruno Groening je laskavě pohladil po vláskách. Nakloněn k mamince řekl: „Dejte na dítě pozor, neboť za čtvrt hodiny bude zvracet žlutý hlen." Nato Bruno Groening opustil kuchyň, aby se mohl opět věnovat druhým. Najednou se začalo dítě dusit. Stačil jsem je ještě vzít a držet nad uhlákem, kde se vyzvracelo. Takové zvracení jsem v životě ještě nikdy neviděl. Později řekl Bruno Groening mamince: „Dítě je zdravé..." Šla pak a holčička už vůbec nekašlala.
V noci kolem 24. hodiny jsme pak jeli za mojí matkou do Bielefeldu. Během cesty poznamenal Bruno Groening, abych si nedělal žádné starosti, protože léčivá síla přichází od Boha. Člověk musí věřit v dobro. Dále mi Bruno Groening sdělil, že se už teď, za jízdy, zaměstnává mojí matkou, ano, duchovně se na ni zaměřuje.
Když jsme přišli k mojí matce do ložnice, posadil se Bruno Groening k ní na postel. K mé velké radosti jsem viděl, že má už podstatně jasnější oči. Břicho se ještě klenulo jako soudek. Bruno Groening pak s ní mluvil a já jsem pozoroval, jak se znovu do mé matky vracela radost ze života. Její srdce bylo Brunu Groeningovi otevřené; věřila mu. Bruno Groening vyžádal pro moji matku sklenici vody a řekl jí, že jí to udělá dobře. Donesl jsem čerstvou vodu od pumpy na dvoře a matka ji vypila. Nakloněn k mému otci, řekl Bruno Groening: „Dejte pozor na stolici a moč Vaší paní. Uvidíte a budete se divit, co všechno se vyčistí a co všechno vyjde ven." Můj otec se zeptal Bruna Groeninga, co je dlužen, co mu má zaplatit. Bruno Groening ale jen řekl: „Máme děkovat Pánu Bohu a formou děkovného dopisu popsat, co jsme zažili."
Na druhý den začal hlomoz v břiše mojí matky. Otec říkal, že se mohla zbavit sedmi plných umyvadel. O dva dny později moje matka úplně zdravá vstala. Od té doby byly uzdravené i její otevřené nohy a křečové žíly bez lékařského přičinění. Ošetřující lékař nebyl schopen slova. O události se hovořilo po celé obci.
Když jsem se díval Brunu Groeningovi do očí, věděl jsem: Tady stojí věřící! Měl jedinečný výraz. Kdyby mi dříve někdo vyprávěl takový zážitek, myslel bych si: „Pojď, ten není normální!" Ale člověk musí něco takového teprve zažít sám, aby tomu mohl věřit. Tato událost zůstala pro mne jedinečným zážitkem.
Interview se svědkyní doby paní Hinz
Od jedné známé jsem se dověděla o působení Bruna Groeninga na Traberhofu. Nato jsem tam odjela i já na dva dny.
Při mém příjezdu bylo na hřebčinci nejméně deset až dvacet tisíc lidí. Bruna Groeninga nebylo ještě nikde vidět. Po celé hodiny jsme na něho čekali.
Pak přišel a z balkonu mluvil k lidem. Cítila jsem elektrizování a vibrování, mravenčení v celém těle. Také druzí lidé se pohybovali, jejich končetiny řádně lítaly. Něčemu takovému bych neuvěřila, kdybych to sama nezažila.
Někteří přítomní začali křičet: "Už nepotřebuji žádnou hůl!" a : "Mohu opět chodit!"
Stáli jsme hlava na hlavě, ale přesto jsem pak šla davem lidí, protože mne velmi zajímalo to, co se tu dělo.
Nosiči Červeného kříže pomáhali narovnat se muži, který ležel na primitivních dřevěných prknech. Zvedal hledajíc pomoc ruce, pot se mu přitom lil v
proudech dolů. Ptala jsem se ho, co mu chybí a on mi odpověděl: "Jsem válečný invalida." Později tento muž ze svého lože úplně vstal.
Pak jsem viděla plačícího dědu, který tu byl se svým osmiletým vnukem. Chlapec nemohl chodit. Stloukli z jednoduchých prken vozík, aby přivezli
chlapce sem na Traberhof k Brunu Groeningovi. Starý se slzami vyprávěl, že vnuk teď může opět chodit.
Jiný muž přeskočil přes plot a já jsem mu řekla: "No to jste tu na špatném místě!" Nato mi on odpověděl: "V neděli jsem byl ještě chromý, chodil jsem o berlích." O pět dnů později skákal ten samý muž přes ploty! Vyzažovala z něho obrovská blaženost a ukázal mi svůj průkaz válečného invalidy.
Také jsem na místě potkala jednoho starého muže. Seděl v invalidním vozíčku. Ztratil své uzdravení. Lidé tvrdili, že mu uzdravení nevydrží a že Groening je šarlatán. Těmto slovům věnoval víru.
Lidé tam byli dnem a nocí. Po celou dobu, kdy jsem byla na Traberhofu, jsem vůbec nepocítila hlad.
Lidský dav nebyl hysterický, všichni věřili a doufali, že se uzdraví. Když jsem tam viděla tyto lidi ležet na prknech nebo opírat se o berle, byla jsem vnitru tak otřesena, že mi chyběla slova a sotva jsem se mohla dívat.
Věřím, že Bruno Groening měl zcela mimořádné spojení s Bohem. Pocítila jsem škodu, že jsem se sním nemohla setkat častěji. Ještě dnes často myslím na prožité.
Interview se svědkem doby G. Kalzem
Matka mého kolegy byla upoutána už 25 let na invalidním vozíčku. Když přišla řeč na Bruna Groeninga, řekl jsem: "Pokus se přeci, aby ten muž přeci jednou přišel ..." Bylo to, myslím, 1956. Spojili se s Brunem Groeningem a ten přislíbil návštěvu na jedno dopoledne.
Když se Bruno Groening objevil, přijeli ze zvědavosti všichni známí rodiny W. Starou paní W. vzali s postele a posadili do invalidního vozíčku v obývacím pokoji naproti Brunu Groeningovi. Nikdo nesměl zůstat v pokoji, všichni museli místnost opustit.
Jen stará paní W. a pan Groening zůstali. S napětím jsme my ostatní naslouchali venku před dveřmi do obývacího pokoje, zda něco uslyšíme. Najednou jsme slyšeli jasně a hlasitě slova Bruna Groeninga: "Vstaň a jdi... " Mohu odpřisáhnout, ta stará dáma nemohla předtím ujít ani jediný krok! Když jsme slyšeli tato slova, už nás nic neudrželo před dveřmi. Vrazili jsme do nich a viděli, že stará paní W. mohla jít. Manželka mého kolegy chtěla nápomocně podržet ruku své tchyně, ale Bruno Groening řekl, že paní W. může jít sama. Skutečně vstala a šla, úplně sama! Všichni jsme měli slzy v očích, sotva se to dalo pochopit, ale všichni jsme to zažili a na vlastní oči viděli!
Bruno Groening starou paní W. ani nehypnotizoval, ani se jí nedotkl, nic. Díval se jí jen pevně do očí a řekl: "Vstaň ... " A hleďme, ona šla.
Tehdy jsem si myslel: "Jestlipak existuje Bůh?" V místnosti nebyl jediný, který by z radosti neplakal. Byl to prostě uchvacující zážitek. Dále řekl Bruno Groening: "Můžete teď chodit."
Paní W. se stala hlavním předmětem rozhovorů ve čtvrti. Byla to senzace. Zpráva se roznesla kolem jako štafeta: "Může chodit!" V krátkosti přišlo asi 200 lidí a chtěli vidět, jak paní W. chodí. Chodila ulicí nahoru a dolů a ukazovala to lidem.
Bruno Groening nežádal za svůj příchod žádné peníze. Mohu o něm vyprávět jen dobré, měl zcela mimořádný výraz.
Uzdravení paní W. se udrželo.
Interview se svědkyní doby G. Clausen
V padesátých letech jsem bydlela na Fliegerhorstu v Uetersen. Jednoho dne šel Bruno Groening kolem našich oken a moje děti mě na něho upozornily. Pana Groeninga jsme znali z novin. V tom okamžiku, kdy jsme viděli u okna pana Groeninga, jsem si pomyslela: "Kampak asi jde?" Když jsem viděla, že šel k naší sousedce, běžela jsem za ním a zaklapala. Dozvěděla jsem se, že moje sousedka je sestra Bruna Groeninga. Byla jsem zavedena do kuchyně a směla jsem se posadit naproti Brunu Groeningovi ke stolu. Mezi námi, na širší straně stolu, se posadila jeho sestra. Bruno Groening mne vyzval, abych seděla volně, nekřížila paže ani ruce a dávala pozor na to, co cítím. Řekl: "Přijměte tolik proudu, kolik můžete!" Pak jsem pocítila ke svému překvapení v rukách závan, jakoby mi někdo foukl do ruky. To mohu dosvědčit. Pak najednou jeho sestra nečekaně pocítila bolesti v noze a volala: "Aua, aua, aua!"
Pomyslela jsem si: "To jsou moje bolesti, co mne tak stále sužovaly." Po léta jsem měla tehdy pocit, jakoby moje noha nepatřila mně, jakoby byla jen přilepena. Ani lékařská pomoc mne nedokázala zbavit těchto těžkostí.
Hlasitě jsem zvolala: "To jsou moje bolesti, takové bolesti mám stále!" Bruno Groening nato řekl jen jediné slovo: "Měla!" V tom okamžiku bolesti jeho sestry zmizely a já jsem cítila svoji nohu opět úplně normálně. Byla jsem volná, neměla jsem už žádné bolesti, noha patřila opět mně a od tohoto okamžiku jsem už nekulhala. Byla jsem zdravá a zůstala zdravá.
Peníze Bruno Groening nežádal, zcela naopak, dal mi ještě lístek staniolu, na kterém stálo: "Boží požehnání na všech Vašich cestách!"
Byla jsem na návštěvě půl hodiny a poté se vrátila úplně zdravá do svého bytu zpět.