Anja: Teď mám opět radost ze života. Radost ze života, úspěch, jistota – kdo si to nepřeje? Pro mne vypadal život úplně jinak. V 19 jsem stála na konci slepé uličky. Ve všech oblastech jsem se cítila jen jako člověk, který selhal. Začalo to v 17, když jsem na gymnáziu v jedenácté třídě najednou ztratila veškerou chuť chodit do školy. Doposud jsem byla průměrná školačka, nemusela jsem se na svůj průměrně uspokojující výkon zvláště namáhat. Ale teď jsem měla novou kamarádku ve třídě. Spolu s několika ostatními jsme začali během vyučování vysedávat po kavárnách. Odpoledne a večer jsme chodili často do mládežnického centra, tam jsme pili čaj a marnili čas. Protože jsem se svou přítelkyní celé noci bavila, byla jsem často unavená a dala jsem přednost tomu, abych se řádně jednou vyspala, než abych šla do školy. A sotva jsem tam konečně došla, vábila mě naproti ležící kavárna svými hrami. A tímto způsobem jsem zameškala hodně vyučovacích hodin. A tak bylo nevyhnutelné, že jsem musela dvanáctou třídu
opakovat.
O nějakou dobu později jsem se přestěhovala ke svému příteli. Nedařilo se mi vůbec dobře. Dostala jsem deprese, menstruační potíže a měla jsem příliš nízký tlak. Dostavil se také zánět žaludku. Nejhorší ale bylo, že jsem najednou měla strach ze školy. Netroufala jsem si už ve třídě nebo na kurzu vůbec otevřít pusu. Když jsem byla vyzvána, abych pronesla nějaký příspěvek, začalo mi bušit srdce a zčervenala jsem; prostě jsem ze sebe nedostala ani jediné slovo. Také v písemkách jsem měla špatný výkon. U třídních projektů jsem se nedokázala soustředit, cítila jsem, že je to nad mé síly a dokonce jsem měla úplný výpadek, nic jsem nevěděla. Také tentokrát jsem dvanáctou třídu nezvládla. Stala jsem případem pro školního psychologa a cítila jsem se jen špatně, zkrátka u konce. Jak to bude pokračovat?
Rozhodla jsem se, že požádám na kulturním ministerstvu o povolení, abych směla dvanáctou třídu potřetí opakovat. Na štěstí bylo mé žádosti vyhověno. Tak jsem změnila školu a s novými předsevzetími začala ještě jednou dvanáctou třídu.
Avšak brzy mě znovu přepadly deprese a strach ze školy. Opět jsem neměla vůbec žádnou chuť do učení. Cítila jsem se úplně bez síly. Účastnit se vyučování – to bylo zkrátka pro mne nemožné. A tak jsem začala opět chodit za školu. Se svým přítelem jsem si rozuměla stále méně. Zajisté by bylo lepší, kdybych se s ním rozešla, ale i k tomu mi chyběla síla. Když někdy o víkendu nebyl doma, spala jsem až do dvou hodin, někdy i dokonce déle.
Na začátku druhého pololetí na jaře se mi stal můj život jen břemenem. Zvláště těžké to bylo za krásného počasí a modré oblohy. Často jsem ze smutku plakala. Nic nemělo žádný smysl a často jsem si zoufale myslela: „Takhle přece nemůže jít můj život dál!“
V této situaci mi někdo vyprávěl o Brunu Gröningovi. On přinesl znovu prastaré, v zapomenutí upadnuté vědění, vědění o léčivé síle“, kterou je možno do sebe přijímat. Gröning srovnává, jak jsem se dozvěděla, člověka s baterií. V denním životě vydává každý sílu, často však nutnou životní energii v dostatečné míře opět nepřijímá. Ale je možné, jak jsem dále slyšela, tuto sílu vědomě do sebe přijímat.
Od tohoto okamžiku, jakmile jsem se do toho pustila, že jsem se otevřela léčivé síle a přijímala ho, začal se můj život měnit o 180 stupňů. Ještě téhož večera jsem najednou měla energii, abych se rozešla se svým přítelem, neboť náš vztah byl nanejvýš neuspokojivý a vystěhovala jsem se ze společného bytu. A ještě něco se stalo. Šla jsem příští ráno do školy a k údivu mých spolužáků jsem se najednou odvážila podílet se konstruktivními příspěvky na vyučování. Přijímala jsem teď pravidelně léčivý proud, sama nebo také v Kruhu přátel Bruna Gröninga – seskupení lidí, kteří se scházejí v místních skupinách na celém světě.
Od té doby jsem už nezameškala ani jednu hodinu vyučování. Šlo to nahoru, to jsem výrazně cítila. Několik týdnů nato se při příjmu léčivé síly najednou ve mně něco uvolnilo a musela jsem mohutně
plakat. Pak jsem se cítila jako znovuzrozená. Od té doby jsem už neměla žádné deprese. Zmizely i ostatní potíže. Místo toho cítím radost ze života a mám sílu.
Jako zázrakem jsem dokázala ve druhém pololetí dohonit všechny nutné body pro 13.třídu. Zvládla jsem maturitu a začala pak studovat učitelství. Nikdy nezapomenu, jak jsem před naplněnou posluchárnou měla referát. To by bylo dříve nemožné.
Mezitím jsem ukončila mé studium na „dobrou“ a dostala jsem hned po konkurzu plánované místo učitelky. Má cesta vzdělání proběhla tak úspěšně, že jsem zvládla na výbornou revizi pro potvrzení na doživotí. Cítím se prostě osvobozená. Žádná myšlenka na zdravotní nebo duševní problémy, na deprese a obavy. Dnes vedu jazykový kurs a hovořím na kongresech volně před mnoha
lidmi. Že se můj utlačený, neúspěšný život mohl tak změnit, za to jsem velmi vděčná. Těším se na každý nový den.
V Lékařsko-vědecké odborné skupině (MWF) Kruhu přátel Bruna Gröninga, které náleží přes 6000 lékařů z dnes už přes 60 zemí, se ověřují a dokumentují uzdravení, ke kterým došlo duchovní cestou.
Tak komentuje psycholog PhDr. F. Ruthenbeck Anjinu zprávu:
„Terapeutická práce s mladými, kteří, jak nahoře popsáno, sedí v absolutní krizi a nechuti do života, se náramně těžce tvoří a dosahuje jen ve zřídkých případech trvalou pomoc. Ačkoliv jsou deprese a silová nemohoucnost tak veliké, hledají mladí v tomto stavu především místa nebo věci, které jim způsobují krátkodobě příjemný pocit, ale berou jim ještě víc síly a manévrují je ještě hlouběji do bezvýchodné životní situace. Terapeutické zásahy se setkávají často s výraznou nechutí nebo konzumním přístupem, které od začátku pohřbívají opravdový postup vpřed.
Krátkodobá motivační změna v životě této mladé ženy a enormní zlepšení školní disciplíny jako psycholog mládeže nedokážu mně známými intervenčními metodami vysvětlit. Také vymizení depresí, čtyři týdny později, proběhlo nanejvýš překvapivě. Slzy mohou jak známo sice osvobodit, ale že by silný pláč vedl k vymizení trvalých depresí se nedá psychologicky podložit.“
Další informace na: www.bruno-groening.org , informace o konání informačních přednášek do učení Bruna Gröninga podá v Čechách: paní Hofmanová, tel. 604 941 644, na Moravě: paní Dospivová, tel. 731 190 088