Příliv chronických nemocí, které jsou duševně podmíněné

Dne 30. června jsme nejdříve začali v Nordrhein-Westfalen, pak jsme pokračovali od Hamburku směrem nahoru s vyšetřováním pacientů, které Gröning ošetřoval, a které podle jejich výpovědí vyléčil. Snáze se to řeklo než udělalo.

Nemocní, které Gröning ošetřoval, se už zase vrátili domů. Nikdo přesně neuchoval jejich jména a adresy. Gröning se vrhnul do ošetřování v pravém slova smyslu dravě a nevázaně po způsobu nějakého vandrujícího lidového léčitele a kromě různých vyprávění, tiskových poznámek, tvrzení a pověstí ze strany jeho příznivců nebyl o jeho činnosti k dispozici žádný exaktní materiál. Pravděpodobně bychom byli museli překonat značné těžkosti, kdyby nás v Bielefeldu jedna čirá náhoda nebyla přivedla k muži, který si již před námi pokoušel udělat určitý přehled o skutečných úspěších Gröninga.

Tento muž byl obvodní ředitel jedné nemocenské pokladny, jmenoval se Lanzenrath, byl chytrý, věcný a s širokým přehledem. Podařilo se mu proniknout až do "přívrženstva", které se kolem Gröninga utvořilo - a sestávalo buď z věřících anebo z lidí, kteří na jeho účet chtěli dělat své obchody, tehdy jsme to ještě tak dobře nemohli posoudit - a které po jeho odjezdu do Hamburku zčásti zůstalo v domě u Hülsmannů v Herfordu, kde Gröning předtím působil. O Gröningových schopnostech, ovlivňovat velký počet nemocí a léčit je, byl stejně tak přesvědčen, jako o jeho osobní skromnosti. Ale obával se, že by "přívrženstvo" mohlo Gröningovy dobré vlastnosti přivést na nepravou cestu. Lanzenrath sám nám zpočátku nedůvěřoval. Ale také tady to byl profesor Fischer, který naší skupině otevřel dveře a pohnul Lanzenratha k tomu, aby nám i nadále pomáhal, a aby nám jmenoval případy, o kterých věděl a z nichž se mohly podrobnějším zkoumáním vyvodit závěry o důvěryhodnosti fenoménu Gröning. Motivy, které Lanzenratha vedly ke Gröningovi, byly ostatně mimořádně zajímavé. A sice, ke Gröningovi ho přivedla také nemoc, byla to bolestivá choroba ledvin. Od té doby – mezitím uběhly dva měsíce – už žádné bolesti neměl. Zároveň mu osud nemocenských pokladen dal podnět k tomu, aby vyhledal spojení s Gröningem. Vyprávěl nám, že německým nemocenským pokladnám hrozí finanční krach, protože stojí přímo před záplavou chronických onemocnění, která se prostě nechtějí vyléčit. Přirozeně tak potvrdil to, co bylo nanejvýš zjevné i psychoterapeutům, kteří sledovali pozorně naši dobu. Druhá světová válka se všemi svými otřesy zanechala opravdový příliv nemocí, které měly z převážné části duševní příčiny, projevovaly se však organicky, počínaje nespočetnými onemocněními žaludku a revmatických onemocnění až k vyloženým neurózám nebo ochrnutím. Psychologové pro tyto nemoci vytvořili pojem tzv. psychosomatické onemocnění. Po měnové reformě se statisticky prokázal další nárůst nemocí, které se nikdy předtím v tomto rozsahu neobjevily, a které se jen stěží daly posuzovat jako organicky zapříčiněné. Lanzenrath ve skutečnosti doufal v to, že bude možné u Gröninga nalézt léčebnou metodu, která by snad mohla sloužit jako ulehčení přetíženým pokladnám. Lanzenrath velmi přesně prošetřil velký počet ošetření a vyléčení. Nejdříve nás seznámil s dvaceti případy, u kterých jsme v časovém rozmezí jednoho týdne hledali prostřednictvím pečlivých analýz a vyšetření a pokud možno i prostřednictvím rozhovorů s ošetřujícími domácími lékaři odpověď na otázku, která byla pro nás rozhodující: může Gröning léčit?

Dne 8.července jsme zkompletovali výsledky dvaceti vyšetření. Mezi těmi dvaceti případy bylo 7, které byly snad zajímavé a tu a tam trochu tajemné, ale nepodaly jasný obraz pro nebo proti Gröningovi. Protože jsme se lopotili nejprve právě s těmito sedmi případy, třetí den zkoumání jsme měli sklon k pochybnostem. Přinejmenším to platilo pro nás laiky.

Bytový úřad

Tak tu byl případ pana Klüglicha z Bielefeldu. Byl úředníkem a utrpěl během války průstřel ledvin. Zraněná ledvina fungovala jen částečně. Po válce se druhá ledvina silně zanítila a nakonec to došlo tak daleko, že ošetřující lékař pomýšlel na operaci. Před námi už ležely rentgenové snímky a všechny ostatní nálezy. Před svatodušními svátky se pan Klüglich obrátil přes pana Lanzenratha písemně na pana Gröninga. Tento ho nejprve "uzdravil na dálku" a prosil Klüglicha, aby přesně pozoroval, co se v příštích dnech bude dít v jeho těle. Pan Klüglich zjistil zvýšenou činnost ledvin, větší množství tmavě zbarvené moči a poté pociťoval neustálé zmírňování svých potíží.

Také ošetřující lékař konstatoval zlepšení. Pan Gröning navštívil pana Klüglicha nakonec osobně a zlepšený zdravotní stav přetrvával i nadále. Pan Klüglich už nemusel ležet v posteli a chodil také na procházky. Avšak v okamžiku, kdy jsme ho navštívili a profesor Fischer ho prohlédl, se jeho stav opět zhoršil. Pan profesor rychle zjistil, že pan Klüglich z důvodu této nemoci dostal od bytového úřadu jeden pokoj navíc. Protože se zpráva o jeho uzdravení dostala rychle až na bytový úřad, bylo mu písemně sděleno, že mu musí být tento pokoj za daných okolností zase odebrán. Ještě téhož dne došlo znova ke zhoršení jeho stavu. Nejednalo se tu o žádné simulování, nýbrž šlo o skutečné zhoršení, které mělo ale bezpochyby duševní příčinu, totiž strach ze ztráty pokoje a myšlenkovou spojitost nemoc a mít pokoj. Mluvit o uzdravení bylo v této situaci nesmyslné. Školní medicina mohla v tomto případě poukázat na to, že se panu Gröningovi podařilo nemocného pouze vytrhnout z jeho hluboké letargie a přechodně zvýšit jeho obranyschopnost. Přiznala sice souvislost duchovního ošetření a tělesné obranyschopnosti u nemocí, měla ale právo odmítnout tézi uzdravení. Nezodpovězená zůstala přirozeně otázka, čeho by byl Gröning mohl dosáhnout, kdyby jeho vliv mohl i nadále pokračoval.

Seděla na své pokladně

Jako další tu byl případ paní W., která byla rovněž z Bielefeldu. Byla vdova a majitelka obchodu s jízdními koly. Ze svého křesla v kuchyni, která byla hned za obchodem, řídila celý obchod i rodinu. Již 15 let trpěla prokazatelně potížemi při chůzi a otoky na nohou. Srdce a činnost ledvin byly normální, ale zato trpěla zanedbaným kloubovým revmatismem. Pan Gröning seděl půl hodiny naproti ní a předpověděl jí brzké zlepšení. Od té doby mohla zase chodit přes dvůr a cítila se mnohem lépe. Pan profesor zjistil výrazné zmenšení otoků. Také ošetřujicí lékařka zjistila výrazné zlepšení zdravotního stavu paní W. po návštěvě pana Gröninga. V poslední době se však zdálo, že se stav opět nepatrně zhoršil. Také zde přineslo psychické povzbuzení a oživení přechodné zlepšení, které sice opět ukázalo těsné spojení duševního stavu s nemocí, ale bylo to všechno pro nás dostatečně přesvědčující? Ano, a to v tom případě, že při nadále pokračujícím Gröningově vlivu věříme na jeho trvalý a přesvědčivý úspěch. Zajímavé bylo zjištění, že paní W. seděla po mnoho let na pokladně svého obchodu a to mohlo podpořit její ochrnutí. Pan Gröning pravděpodobně odstranil přechodně tento komplex, což je určitě pozoruhodný výkon, pro který každý psychoterapeut potřebuje dny nebo dokonce týdny. Ale ani tento výkon nestačil k tomu, aby se u Gröninga hledalo něco tak mimořádného, pro co bychom mohli podstoupit velké klinické experimenty.

Gröning jí dal stříbrnou kuličku...

A konečně tu byl další přípěh z Bielefeldu. Jedná se zde o dva pacienty. Tím jedním bylo děvče, dcera malého úředníka, jejíž matka na ni měla veliký vliv. Za druhé tu byl muž, který vlastnil továrnu a jehož dědictvíchtivé příbuzenstvo ho střežilo na každém kroku. Ti dva se do sebe zamilovali, čímž se dostal mladý muž do konfliktu s rodinou. Děvče trpělo výčitkami své matky, která byla přesvědčena, že z tohoto vztahu "nic nebude". Oba ztratili nakonec odvahu a rozešli se. Děvče onemocnělo neobvykle těžkou srdeční neurózou a muselo být pořád na lůžku. Muž měl nehodu ve stejnou dobu a zůstával ležet v posteli i poté, když jeho zranění bylo již dávno vyléčeno. Stále toužil po své milé. Když jeho touha nemohla být vyplněna, vžil se tolik do své nemoci, že nechtěl lůžko vůbec opustit. Pan Gröning se ujal tohoto případu. Již po první návštěvě mohla slečna Schwerdtová vstát z postele. Navštívila pak pana Gröninga a jmenovala mu několik lidí, které by měl uzdravit. Mezi nimi bylo i jméno jejího milého, aniž by se o něm blíže vyjádřila. Ale pan Gröning vytušil správně souvislosti. Vytáhl ze své kapsy stříbrný papírek od cigaret, a udělal z něho malou stříbrou kuličku, kterou dal dívce s příkazem, aby ji držela v ruce tak dlouho, než ji bude moci dát jmenovanému muži osobně do ruky. Slečna Schwerdtová držela tuto kuličku v ruce 36 hodin.

Mezitím se mladý muž dozvěděl o Gröningových úspěších a o příkazu slečně Schwerdtové. Zvědavost ho vyhnala z postele a šel ji navšívit. Jejich poměr se okamžitě obnovil a oba se cítili opět zdraví. Na otázku profesora Fischera, jestli se oba opět pravidelně vídali, odpovědělo děvče : Ano – bohužel. Vlastní konflikt, který to celé neštěstí způsobil, totiž neporozumění s matkou na jedné straně a roztržka s příbuzenstvem na straně druhé odstraněn nebyl- vždyť řekla "bohužel". A to mohlo vést dříve nebo později znovu k původnímu onemocnění.

Dojem z toho případu také není jednoznačný. Ať je to jakkoliv, pan Gröning v překvapivě krátké době odstranil utrpení vyvolané duševními komplexy. Poznal s pozoruhodnou citlivostí souvislosti vedoucí k onemocnění a pomocí stříbrné kuličky použil metodu, za kterou by se nemusel stydět ani ten nejlepší psychoterapeut. Případ paní Schwerdtové byl první případ, který přiměl pana profesora Fischera, aby se začal zastávat pana Gröninga. Ani ten, kdo by nic neobvyklého na panu Gröningovi nenacházel, nemůže tvrdit, že pan Gröning neměl překvapivý talent pro psychoterapii.

Stávkující motorka

Nejpodivuhodnější ze všech byl případ Wehmayer. Wehmayer podnikal v dopravě. Byl čilý, silný, s pevnými nervy, určitě neměl sklony si něco namlouvat. Také on vyhledal pana Gröninga, aby pomohl své ženě, která ležela na klinice v Münsteru s těžkou chronickou nemocí, u které nebylo možno přesně určit diagnózu. Pan Gröning mu k tomu řekl: "Po nějakém čase projeví Vaše paní přání opustit kliniku a bude se chtít vrátit domů. Vy sám ale nesmíte do té doby za ní jet a ani jí dát důvod k návratu." Pan Wehmayer nevěřil na jasnovidectví, ani si nenechal cokoliv přikazovat. Nasedl tedy, proti pokynům Gröninga na motorku a rozjel se za svou ženou. Přitom se mu přihodila prapodivná příhoda, kterou si nedokázal vysvětlit. Cestou jeho motocykl stávkoval. V Biefeldu navštívil opravnu a tam udělali důkladou prohlídku a zjistili, že motocykl je v naprostém pořádku. Musí jet. Mechanik vyměnil svíčky, všechno zkontroloval a nemohl pochopit, proč motorka nejela. Ve své bezradnosti mu řekl, že bude muset jet asi domů. V okamžiku, kdy pan Wehmayer obrátil svůj motocykl k domovu, motor naskočil, jakoby mu nikdy nic nebylo. Pan Wehmayer radostně otočil motocykl směrem k nemocnici, ale motocykl opět vypověděl službu. Směrem na Münster prostě nejel.

Zcela ohromen tímto strašidelným zážitkem odjel po nějakém čase pan Wehmayer do Münsteru vlakem. V nemocnici se jeho žena skutečně spontánně vyjádřila, že chce jet okamžitě domů. Cítila se již podstatně lépe a také její ošetřující lékař řekl, že je se svou léčbou hotov.

Horúci prúd
Neobvyklý počiatočný úspech

V piaty deň nášho vyšetrovania sme zažili prvé skutočne veľké prekvapenie. A od tohoto dňa nasledovalo jedno prekvapenie za druhým, čo konečne viedlo k udalosti, ktorá musela byť bez preháňania označená ako senzácia.

Odcestovali sme do Hamburku, pretože Lanzenrath tam poznal jeden prípad, ktorý sa mu zdal veľmi zaujímavý. Okrem toho, bol tento prípad z lekárskej strany už dlhší čas pozorovaný. Jednalo sa o dcérku istého pána Mendta, ktorý spravoval autodieľňu v Hamburku. Dieťa prekonalo špinálne detské ochrnutie, ale príznaky ochrnutia v nohách ostali.

Jednalo sa tu o presný, starostlivo spracovaný prípad s jasnou diagnozou. Gröning liečil toto dieťa obvyklým spôsobom, sedel v kľude oproti dieťaťu, pýtal sa pomaly na jeho telesné pocity ako aj ľahkým dotykom jeho ruky. Potom požiadal, aby v nasledovných dňoch presne zaznamenávali pocity dieťaťa. Toto sa udialo a profesor Fischer si mohol prečítať, že dieťa cítilo ťahajúce bolesti v nohách v smere ku krížom. Tieto bolesti sa stupňovali a uvoľňovali v ochrnutých nochách miesto k prekrvneniu a stupňujúcemu sa teplu. Dieťa začalo robiť pohyby, ktoré predtým nebolo schopné robiť. Profesor Fischer vyšetril údy dieaťaťa a s veľkým prekvapením zistil, že sú veľmi dobre prekrvnené. Celé tieto postupy mu primomínali princíp "autogénneho tréningu", avšak doteraz sa nepodarilo túto metodu úspešne použiť pri špinálnom detskom ochrnutí. "Autogénny tréning" vyvinul prof. I H.Schulz, bývalý docent psychiatrie na Univerzite v Jene, a v Nemecku bol tento predmet aj vyučovaný. Schulzove metody neboli v podstate nič iné ako uplatnenie starej známej, a pre každého Europana tajuplnej, praxe indickej jogy v europskej medicíne. Táto metoda umožnila cez neho vzdelaným lekárom, cez určité duševné ovplyvnenie, ktoré nemá nič spoločné s hypnozou, regulovať u ich pacientov krvný obeh v určitých častiach teľa .To sa im však nepodarilo vo všetkých prípadoch. Predovšetkým to vyžadovalo celotýždennú až celomesačnú námahu, ktorá si skutočne meno "tréning" zaslúžila. Týmto prípadom Mendt si Gröning vydobil začiatočný úspech, ktorý bol veľmi neobvyklý. Aj keby sa týmto prípadom chcel zaoberať vyučený psychoterapeut, potreboval by nato niekoľko týždňov, aby dosiahol výsledok, ktorý Gröning dosiahol v priebehu pol hodiny. Fischer mal ešte dlhý rozhovor s profesorom Burckhardom z Hamburku. Obidvaja boli týmto úspechom tak prekvapení, že po prvý krát sa profesor Fischer vyjadril, že Gröning ovláda neobyčajnými psychoterapeutickými silami, snáď cez vlastné pole lúčov, alebo ovláda niečo iné, čo musí byť preskúmané pri veľkom klinickom pokuse. Rovnako sa musia možnosti ovplyvnenia pri detskej obrne a ich následné projavy dlhší čas pozorovať.

Žiadny lekár mu nemohol pomôcť

Hneď nasledovný deň priniesol nové, pôsobivé prekvapenie. Lanzenrath nás priviedol k novému pacientovi, určitému pánu Kargesmeyerovi v Bad Oeynhausen. Pan Kargesmeyer mal 47 rokov a trpel od svojich dvoch rokov na bolesti hlavy, ktoré sa v priebehu rokov vystupňnovali na trigeminusneuralgiu. Pod týmto sa rozumejú bolesti obličajových nervov, ktoré patria k najhroznejším bolestiam, ktoré vôbec existujú. Prudkosť týchto bolestí môže človeka viesť až k sebevražde. Toto utrpenie nemožno cez normálneho lekára ovplyvniť. Utíšenie bolestí pomocou liekov je veľmi nedokonalé. V beznádejných prípadoch sa skúša, tieto nervy alkoholovými injekciami zacviknúť, alebo jednoducho pretrhnúť. Zakaždým sa jedná o veľmi zložité a čo do úspechu nie tak isté zásahy. Kargesmeyer bol rôznymi spôsobmi operovaný. Nakoniec bol operovaný na jednej klinike v Münsteru. Bola prevedená radikálna operácia mandlí a nosných dutín, pretože sa predpokladalo, že tu bol lokalizovaný zápaľ, ktorý spôsoboval bolesti hlavy. Táto operácia neuralgiu vôbec neovlyvnila. Samozrejme bolo možné, že tieto tzv. zápaly spôsobili pôvodne túto neuralgiu. Avšak po jeho operačnom odstránení, zostala bolesť obličajových nervov "fixovaná", ktorá je podobná hrozným bolestiam, ktoré pociťujú pacienti v nervoch kýpeť po amputácii rúk, alebo nôh. Gröning liečil Kargesmeyera. Požiadal ho, aby si zobral hlavu medzi ruky.

Nato Kargesmeyer pocítil v tvári horúci prúd. Bolesti mal ešte niekoľko dní, ktoré sa však zo dňa na deň zmenšovali. 4 týždne bol už úplne bez bolestí.

Aj tu mal Gröning zrejme neobyčajnú schopnosť ovplyvnenia krvného obehu, ktorá viedla k úspechu. Snáď boli aj iné faktory pôsobivé. Ale toto nemohlo v tomto okamžiku pre nás hrať žiadnu rolu. Doteraz bolo známych len málo prípadov trigeminusneuralgie cez psychoterapeutickú liečbu. A aj pri týchto prípadoch sa jednalo o týždennú až mesačnú liečbu, kým došlo k úspechu. Gröning to dosiahol v priebehu krátkeho sedenia – jedného, do dnes neporovnateľného výkonu.